Vláda vzhledem k pandemii koronaviru COVID-19 vyhlásila dne 12. března 2020 nouzový stav. Učinila tak na základě ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon).
V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda nařídila řadu opatření (ochrana hranic ČR, zákaz cestování přes hranice, zákaz kulturních a dalších akcí, zákaz maloobchodního prodeje, uzavření sportovišť), která se ve velké míře dotýkají všech občanů i společností v České republice.
Mnoha podnikatelům (a nejenom jim) může být těmito opatřeními způsobena škoda, která s jejich trvající platností stále narůstá. Krizový zákon obsahuje ustanovení § 36, které výslovně ukládá státu nahradit škodu způsobenou krizovými opatřeními.
Český právní řád tedy určitou možnost zmírnění škod způsobených v důsledku pandemie a navazujících vládních opatření nabízí, i když v tuto chvíli není jasné, jak bude nahrazování škod ze strany státu v praxi fungovat.
Komplikovanější situace ale nastává v případě mezinárodních obchodních vztahů. Může se jednat o
1. Zahraniční investory v ČR
2. Zahraniční podnikatele podnikající v ČR
3. Zahraniční podnikatele obchodující s podnikateli z ČR
4. České podnikatele obchodující nebo investující v zahraničí
I těmto podnikatelům nepochybně vznikla a ještě vznikne škoda v důsledku pandemie koronaviru a souvisejících opatření. I tito podnikatelé se nepochybně budou chtít domáhat náhrady škody.
K úspěšnému uplatnění škody se však v některých případech těchto přeshraničních vztahů budou muset dovolávat mezinárodního práva.
Náhrada škody podle krizového zákona
Podle § 36 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
Stát podle krizového zákona nahradí škodu, která byla způsobena krizovými opatřeními. Nenahrazuje se tedy škoda, která vznikla pouze v důsledku rozšíření koronavirové pandemie bez přičinění vládních opatření.
K úspěšnému uplatnění náhrady škody je třeba prokázat:
1. Provedení konkrétního krizového opatření
2. Existenci škody
3. Příčinnou souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody
Na státu naopak je, aby prokázal, že poškozený si škodu způsobil sám.
Jak vyplývá ze znění § 36, stát je povinen škodu kompenzovat fyzickým a právnickým osobám. Více zákon tyto osoby nekonkretizuje.
Z toho vyplývá, že náhrada škody podle krizového zákona náleží nejen obchodním společnostem, ale také fyzickým osobám podnikajícím i nepodnikajícím. Zákon také nerozlišuje, zda se jedná o občany ČR nebo cizince, či o českou nebo zahraniční společnost.
Náhrady škody na České republice se podle krizového zákona tedy mohou domáhat také zahraniční podnikatelé.
Není však vyloučeno, že náhrada škody bude státem dobrovolně poskytována pouze v omezeném rozsahu. Obdobnou situaci totiž Česká republika ani okolní státy doposud neřešila. Dosavadní zkušenosti s náhradou škody podle krizového zákona pocházejí pouze z doby povodní, kdy byla zasažena pouze malá část území, nikoliv celý stát.
Proto je třeba se připravit na to, že stát může odmítat nároky, které by podle krizového zákona měly být uspokojeny. V takovém případě bude nutné nároky na náhradu škody uplatnit soudní cestou.
Mezinárodní právo
Nelze pochybovat o tom, že propuknutí pandemie koronaviru a s tím související opatření jednotlivých států mají svůj dopad i do vztahů upravených mezinárodním právem.
Jak bylo uvedeno výše, za určitých podmínek vznikne zahraničním subjektům právo požadovat náhradu škody na základě českého krizového zákona. Zahraniční podnikatelé tak budou náhradu škody uplatňovat v rámci vnitrostátního práva.
V případě zahraničních investorů může dojít k tomu, že těmto subjektům nebude přiznána náhrada škody požadované výši nebo jim nebude přiznána vůbec. Právě zahraniční investor je totiž často tím, jehož újmu nemají státy snahu kompenzovat vůbec nebo ji kompenzují jen v minimální míře.
Takové jednání státu by pak znamenalo porušení mezinárodního investičního práva a investor by se mohl domáhat ochrany dle příslušné smlouvy o vzájemné ochraně investic (BIT). Stát je totiž dle BIT zpravidla povinen zajistit zahraničním investorům spravedlivé a rovné zacházení, které nebude pro investora méně příznivé než zacházení s vnitrostátními investory.
K porušení bilaterální smlouvy o vzájemné ochraně investic může dojít i tím, že v důsledku vládních opatření dojde ke zpomalení, pozastavení či úplnému zmaření investičních projektů, které může mít v terminologii mezinárodního investičního práva povahu „vyvlastnění“.
Aktuální opatření států v dopravě mohou z hlediska mezinárodního práva vést také např. k porušení dvoustranných dohod o letecké dopravě nebo k porušení zákazu diskriminace dle státní příslušnosti podle Chicagské úmluvy o mezinárodním civilním letectví.
Prozatím není zřejmé, jak se bude Česká republika stavět k náhradám škod dle krizového zákona. Totéž platí o dalších evropských i světových státech. Je navíc velmi individuální, zda ostatní státy vůbec mají či nemají obdobnou právní úpravu, jako je český krizový zákon.
Od toho se pak bude odvíjet, zda se čeští exportéři nebo čeští investoři investující v zahraničí budou moci domáhat náhrady škody způsobené jim krizovými opatřeními jiných států. Pokud jim náhradu škody nebude přiznávat vnitrostátní právo daného státu, budou se muset dovolávat bilaterálních smluv o ochraně investic, ustanovení mezinárodních dohod a norem mezinárodního práva.
Vyšší moc a další předpokládaná obrana států
Již nyní je zřejmé, že státy se při své obraně budou dovolávat vyšší moci a dalších principů a zásad, které by jim umožnily zbavit se odpovědnosti za své protiprávní jednání, kterým došlo k porušení mezinárodního práva.
Mohou však státy takovou obhajobu úspěšně použít a zprostit se tím své odpovědnosti?
Vyšší moc (Force Majeure) jako důvod vylučující protiprávnost jednání státu může být např. aplikována pouze tehdy, pokud daná událost byla zcela nepředvídatelná. Je otázkou, zda tato podmínka bude splněna u států, kde se nákaza koronavirem rozšířila až po několika týdnech či měsících po tom, co se tento scénář odehrál jinde ve světě.
Podle Návrhu článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování je také třeba, aby se plnění závazků státu stalo v důsledku nastalé situace absolutně nemožné, jinak se stát nemůže vyšší moci dovolávat. Stát také nesmí k nastalé situaci ničím přispět, k čemuž bude nutné posuzovat i takové prvky jako financování veřejné zdravotní péče nebo reakce států při prevenci nebo omezování šíření nákazy.
Státy tak budou mít při své obraně velmi obtížnou pozici, pokud se budou odvolávat to, že své závazky z mezinárodního práva nemohly splnit kvůli zásahu vyšší moci.
Státy se své odpovědnosti mohou zprostit také pokud jednaly v tísni nebo krajní nouzi. V případě tísně je nicméně třeba, aby opatření státu byla jediným způsobem řešení mimořádné situace. Také platí, že tato opatření musí být přiměřená, a to i vůči jednotlivcům, což bude např. u zákazu cestování pro státy obtížné obhájit. U obou těchto principů pak platí, že stát k celé situaci nesmí ničím přispět.
Žádná z uvedených obhajob státu není univerzálně použitelná pro každý stát. Bude záviset na konkrétních okolnostech porušení závazku státu, opatřeních státu a také průběhu epidemie v daném státě.
Zahraničním investorům se tak cesta k získání kompenzace na základě mezinárodního práva v žádném případě nezavírá. Naopak při správně zvoleném postupu lze v eventuálním sporu se státem uspět a dosáhnout náhrady škody, kterou investor utrpěl v důsledku státních opatření.
Dotknuli se Vás opatření ohledně koronaviru (Covid-19)? Poradíme vám.